WEMBLOUD CLUB - mládež CB Letovice
29.04.2025  15:52	os.ELIM | TotAm | Exit316 Galerie | K modlitbám! | Vzkazy | E-mail	Akce a akcičky
O nás Kdo jsme Kde jsme Co děláme Mládeže Základy Učednictví Kdo co zažil Svědectví English campy English / Spanish CAMP 2008 Ke stažení Programy Příběhy Časopis Kontakt je zde:-)	..Pechy.. Zpět na svědectví Na těchto pár řádcích bych chtěl napsat několik okamžiků ze svého života, které považuji za důležité. No a vzhledem k tomu, že za nejdůležitějšího považuji Boha, ve kterého věřím, tak to bude hodně souviset s Ním. Moje první kontakty s Bohem, přesněji řečeno s někým, kdo v něj věří, byly s mojí babičkou. Pamatuju se, že jsem s ní byl několikrát v kostele (kde mne chválili, že jsem byl moc hodný) a občas jsem se s ní modlíval otčenáš (který jsem uměl nazpaměť tak dobře, že jsem při odříkávání modlitby dokázal myslet na něco úplně jiného). Pamatuju si na jeden můj rozhovor s ní - přemýšlel jsem o tom, jestli věřit, nebo nevěřit v Boha. Usoudil jsem, že bude lepší věřit, protože kdyby existoval... jistota je jistota. Ale bral jsem to, myslím, hodně s rezervou, protože to moje „věření“ brzy vyprchalo. A babička mi někdy asi v šesté, sedmé třídě umřela a já jsem pak s nikým věřícím neměl kontakt. Myslel jsem si, že v Boha už věří jen starší a konzervativní lidé a že takoví se hodně ochuzují, že je to omezuje. A tak jsem se tím nezabýval, proč taky. Po základní škole jsem šel na gymnázium, tam mi to docela šlo, připadal jsem si docela v pohodě. Ale pak se u mne najednou objevil větší zdravotní problém a já se ocitl jsem v Praze na onkologii. Pamatuju si, že když mne tam poprvé přivezli, kolem byla spousta dětí, které neměly vlasy, byly na kapačkách a bylo jim špatně. Já jsem se hrozně bál, co se mnou bude, a brečel jsem pod peřinou, aby mě nikdo neviděl. V tom stavu jsem si zas vzpomněl na Boha. Říkal jsem si, že by mi mohl nějak pomoct, a tak jsem mu slíbil, že když mě z toho dostane, tak se dám k církvi nebo něco takového. Po nějakém čase se situace neukázala tak hrozná; zjistil jsem, že mám docela slušnou naději na uzdravení, a na svůj slib bych možná zapomněl. Ale po pár týdnech se stala zvláštní věc. Můj spolužák, který za mnou jezdil kvůli učení, se za mnou stavil jako obvykle a místo školy mi začal povídat o tom, že uvěřil v Boha (přičemž z naší třídy nebyl sám) a že mi o tom chce taky povědět. Já jsem z toho měl docela dobrý dojem, měl jsem pocit, že je to něco zajímavého, a tak jsem se začal číst Bibli a o těch všech věcech jsem se s tím kamarádem dál bavil. A tak nějak postupně jsem se rozhodl, že chci věřit v Boha, že chci být křesťanem. I když myslím, že tenkrát to bylo takové sobecké: budu věřit a Bůh mi za to dá zdraví. Můj zdravotní problém se pak časem vyřešil a já jsem dál četl Bibli a o tom všem vedl rozhovory a začal chodit na křesťanské skupinky a bohoslužby... A také jsem se začal měnit. Řekl jsem Bohu znovu, že chci žít tak, jak si to On přeje. Už to ale nebylo něco za něco, už bych Ho za zdraví nevyměnil. A ne že bych nebyl vůbec sobecký, ale myslím, že od té doby se hodně změnilo, že je pro mne čím dál tím důležitější dělat to, co chce Bůh, a být takový, abych byl prospěšný lidem kolem sebe. Bývá to těžké, ale věřím, že On mi ukazuje a bude ukazovat, co je dobré a podstatné. Takový život rozhodně není jen pro starší a konzervativní... A i když je v něčem „omezený“, tak spíš jen vymezuje správný směr - abych neuhnul z té nejlepší cesty, abych došel dál, aby to, co dělám, stálo opravdu za to.	Páteční mládeže Aktuálně Co se chystá Na co zveme Co bylo Vánoce Zimní pobyt MiniFestival PŘIHLÁŠKA na EW 02 - 04. listopadu Svatba H+M Svatba D+K ENGLISH camp
		© WembloudClub